Mlha nad Moravským krasem měla onoho květnového dopoledne hustotu smetany. Stála jsem na Horním můstku propasti Macocha a pozorovala kluka, který se marně pokoušel zachytit ten monumentální pohled na starý kinofilmový fotoaparát. Objektiv se mu neustále zamlžoval a on potichu zaklel.
„Chce to polarizační filtr. A trochu trpělivosti,“ ozvala jsem se vedle něj.
Otočil hlavu. Stála jsem tam v pláštěnce, zpod které mi vyčnívaly neposlušné zrzavé kudrny, v rukou svírala zrcadlovku a na tváři měla spiklenecký úsměv.
„Já jsem Michaela,“ natáhla jsem k němu ruku.
„Michal,“ usmál se a ruku přijal. „Takže verze 1.0 a verze 2.0?“
„Spíš originál a vylepšená kopie,“ zasmála jsem se.
Strávili jsme spolu tehdy na vyhlídce dvě hodiny. Mlha nakonec ustoupila, slunce prořízlo koruny stromů a osvítilo dno propasti. Když jsme pak společně scházeli k Punkevním jeskyním a lodičkám, zjistili jsme, že nás nespojuje jen téměř identické jméno. Oba jsme měli v batohu prošlapané boty, v srdci neklid a v kapse telefon plný neuspořádaných fotek z míst, kam většina turistů nezabloudí.
Už tehdy večer, nad talířem horké polévky v nedaleké chatě, padlo bláznivé rozhodnutí.
„Proč všichni jezdí na Bali nebo do Thajska, když polovina z nich ani neví, jak vypadá západ slunce na Pálavě nebo co skrývají podzemní chodby v Josefově?“ nadhodila jsem a kroužila prstem po mapě České republiky.
„Tak to napravme,“ podíval se mi Michal přímo do očí. „Procestujme ji celou. Od nejzápadnějšího ašského výběžku až po nejvýchodnější Bukovec. Každý víkend, každou dovolenou.“
Zrození „Top Trips“
Trvalo to přesně tři týdny, než jsme své slovo proměnili v čin. Naše první společná výprava vedla na zapomenuté vyhlídky v Českém Švýcarsku. Seděli jsme na skalním ostrohu, sledovali, jak se nad Labským kaňonem zapalují první hvězdy, a Michal poprvé otevřel notebook.
„Když už to děláme, nenecháme si to přece pro sebe,“ řekl a ukázal mi rozpracovanou webovou stránku. Dominovalo jí logo České krajiny a tehdy ještě pracovní název „M&M Trips“.
Chtěli jsme, aby web Top Trips nebyl nudným průvodcem plným otevíracích dob a cen vstupného. Chtěli jsme lidem předat emoce. Já jsem psala texty a Michal dodával vizuální duši. Jeho fotky měly neuvěřitelnou atmosféru; zachycovaly ranní rosu na pavučinách v Adršpachu, naše unavené, ale šťastné úsměvy po výstupu na Sněžku i tajemné šero v podzemí hradu Kost.
Začátky byly skromné. První měsíce naše články četlo jen pár kamarádů z vysoké školy a náhodní kolemjdoucí na sociálních sítích. My jsme však nepolevovali. Každý pátek odpoledne, hned jak jsme v práci zaklapli počítače, hodili jsme na zadní sedadla starého hatchbacku spacáky, vařič, stan a vyrazili.
Kilometry plné objevů
Během dvou let jsme protnuli republiku křížem krážem. Naučili jsme se milovat rozmanitost české krajiny.
-
Na Šumavě jsme zažili noc, kdy teplota klesla k nule, a my se hřáli jedním hrnkem čaje u dýchajícího rašeliniště.
-
Na jižní Moravě jsme pomáhali starému vinaři sbírat hrozny, abychom pak do noci poslouchali jeho vyprávění o lidech, kteří na stejné půdě žili před staletími.
-
V Krušných horách jsme objevovali syrovou krásu opuštěných cínoveckých dolů a polorozpadlých kapliček, kde na nás dýchala historie divokého pohraničí.
Čím víc jsme cestovali, tím víc se měnil i náš blog. Lidé nám začali psát sami:
„Ahoj M&M, díky vašemu článku o zapomenutém lomu na Vysočině jsme s přítelem poprvé po třech letech vytáhli paty z domu. Bylo to nádherné a nikde ani noha!“ stálo v jednom z mnoha e-mailů.
Tohle byla ta největší odměna.
Návrat ke kořenům
Po třech letech intenzivního cestování nám v kalendáři zbývalo poslední nezaškrtnuté políčko. Kruh se musel uzavřít.
Byly to přesně tři roky od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali, když jsme s Michalem znovu stoupali k Hornímu můstku nad Macochou.
Mlha tentokrát nebyla. Slunce svítilo na plné pecky a celé údolí Moravského krasu vonělo jarem a rozkvetlým bezem.
Michal se postavil na stejné místo jako tehdy a podíval se do hlubiny. Propast už nám nepřipadala cizí a temná. Byla jako stará známá, která nám tehdy ukázala cestu.
Michal v tu chvíli položil foťák na zábradlí, otočil se ke mně a sáhl do kapsy bundy. Dav kolem nás utichl, jako by i ptáci v korunách stromů přestali zpívat.
„Procestovali jsme spolu celou zemi, Míšo,“ řekl tiše, ale pevně. „Viděli jsme stovky západů slunce, ale pro mě je ten nejkrásnější pohled pořád ten, když se ráno vedle mě v stanu probudíš ty. Přejdeš se mnou i zbytek téhle životní trasy?“
A já řekla ano…
S láskou, Vaše Michaela